Only an administrator can add new users.

Větru(m) a hormonům neporučíš

Větru(m) a hormonům neporučíš

Hořká pravda Trénink Z deníčku Adélky 16 komentářů by

 

(Upozornění: Jestli se vám bude během čtení chtít plakat, tak klidně plačte, já to nikomu neřeknu)

Posledním literárním počinem děláš, jak kdybys napsala epos jsem vyvolala trošku kontroverzí, ale jen dva hejty. Což znamená, že buď to většina propíraných nepochopila, nebo pochopila a přišlo jim zbytečné reagovat na takovou nulu, co nikdy nic nedokázala a kompenzuje si svoje mindráky psaním trapných článku, anebo je to osvítilo a odteď už začnou pracovat na lepší pověsti skrze fotky z útulků zvířat, pomáhání nemohoucím nebo kupováním krabičáku bezdomovcům. Věřím v třetí variantu!

Abych tady pořád nepsala jen to, co si myslím já, moje druhé já a někdy i teta Vilma (doufám, že víte, kdo je teta Vilma!), dnes se mi doufám povede do článku převést i trocha faktů, která jsem si pro jistotu už předem empiricky ověřila. Několikrát. No, zvlášť před závody celkem často. Zatímco píšu tenhle úvod se mi ale nepodařilo najít žádnou studii, která by vysvětlovala to, o čem chci psát z vědeckého hlediska. A proto vám tady dám nejkrásnější kokina, co existujou, a zaberou tutově vždy, když máte chuť někoho zabít. To chceme totiž každá, jak s námi hází hormony.

Jediné mnou nalezené solidní info se týká toho, že namáhavé cvičení může mít u žen vliv na jejich cyklus, pravidelnost, či jeho úplnou absenci. Zatím není dokázáno, že tyto okolnosti mají vliv na reprodukci, avšak v kombinaci se stravovacími omezeními může vést k osteoporóze a problémům s hustotou kostí (Pro toho, kdo by si chtěl počíst například zde: http://www.hormones.gr/722/article/article.html). Spíše je to prostředek, jak se ženské tělo vypořádává s mírou stresu způsobenou právě namáhavými tréninky. Úplně si se svojí angličtinou nevěřím na to, abych tady rozebírala abstrakty z PubMed a vedla vědeckou disputaci o tom, jestli vědci mají nebo nemají pravdu.

Jenže já jsem chtěla psát konkrétně o tom, zda může mít silový trénink (silový jakože fakt silový) u žen vliv na prudké změny nálad. A o tomhle tématu jsem bohužel nenašla nic. Možná to bude tím, že to neumím zadat do google tak, aby mi vyplivnul nějakou relevantní odpověď. Nebo tím, že neumím anglicky. Těžko říct. Každopádně tady teď můžu plácat páté přes deváté, aniž by mi to nějaký výzkum vyvracel, a to se vyplatí.

Od doby, co vzpírám totiž s namáhavými tréninky nepřibyla jen větší bolest svalů. Přibyla i jedna okolnost, která mě dost vytáčí a myslím, že ještě více vytáčí lidi v mém okolí. Na tréninku jsem často hodně plačtivá, až se někdy stydím, ale nedokážu to ovlivnit. Začalo se objevovat cca od konce léta a přetrvává doteď. Je jedno, v jaké jsem fázi přípravy. Je jedno, jestli se ten den cítím na tréninku dobře, nebo špatně. Stačí jeden nepovedený pokus, jedno slovo a bulím. Hysterka level Jurková. Většinou mě to v průběhu tréninku přejde, ale někdy se to se mnou táhne třeba dvě hodiny. Nad činkou popotahuju, a říkám si, jestli raději nepůjdu domů ruku v ruce s čokoládovým donutem a bude mi hezky. A upřímně, ono se s očima zalitýma slzama celkem špatně vzpírá.

Čím by to asi tak mohlo být? Tím, že mám fyzický stres a tohle je hormonální odezva? Nebo jsem citově labilní a konečně se to po 25 letech ukazuje? Je to snad způsob, jak ventiluju vztek? Proč jsem to ale začala dělat až teď? To, co jsem totiž probrečela za poslední půl rok tréninku, jsem předtím neprobrečela asi za celý život.

Takže tady máme jedno hysterické přiznání a celkem dost by mě zajímalo, jestli to někdo má stejně? Případně co vám pomohlo, nebo jak jste tomu předcházely? Jestli tady mám i nějakého čtenáře s podobnými zkušenostmi, ať se klidně svěří, protože i muži pláčou!

 

P.S. Ale jinak jsem úplně v pohodě. Někdy. Když teda nejsem vytočená. Nebo nemám PMS. Nebo nedejbože obojí dohromady.

P.S.2. A ne, antidepresiva zkoušet nebudu :D.

About author

Related articles

16 komentářů

  1. Nejsem sama!! To mě potěšilo 😀 cvičím jógu asi tak dva týdny… takže těžkej profík. A podle videí jsme měla včera udělat tzv crow pose… samozřejmě jsem spadla na hubu (obrazně) a další pokusy už byly s brekem.

    • Neboj, jsme v tom spolu, a myslím, že nás je více 😀 já měla slabou chvilku naposledy minulý týden, tento si ještě držím čistý štít 😀

  2. Ajeje, tak to taky moc dobře znám 😀 Chudák trenér pak vždy neví co dělat a mě to občas rozhodí fakt tak, že pak zbytek pokusů stojí za houby :/

  3. Jo znám to! Moc dobře! Po dvou letech vzpírání se mi to stalo letos před MČR a to chceš! Ubulenou závodnici v přípravě, v podstatě na nejdůležitější závody sezóny! Nenáviděla jsem se za to, přišla jsem si jak trapná chudinka, co furt fňuká a chtěla jít domů a vykašlat se na to a běhat a nebo si zas cvičit potají doma svoje Shauny, HIITy a být ta padesátikilová vyšinutá holka, co si jen počítá makra a bacha aby přesáhla 1000Kcal za den 😀 No asi jsem byla přetrénovaná, snad se to nevrátí, i když včera jsem měla chuť hodit činkou a jít pryč, pže zvedám totálně kulový… i když tam jsem pětkrát týdně a dřepy ne a ne se zlepšit a trh mi jde od těla, jako bych měla prsa desítky a přemístění mám tak pomalý, že ani extra zpomalený záběr není jak pomalý jako já 😀

    • Ježiš, jak kdybys mi mluvila ze srdce <3 😀 já jsem to zažila poprvé v listopadu, když jsem se připravovala na Velkou cenu Plzně a nebyl trénink, kdybych nenatahovala... No, a teď je to tu nanovo, protože v únoru je liga 😀

  4. Zlato přesně tohle jsem zažívala, když jsem byla soustavně přetěžovaná tréninkama po hoooodně dlouhou dobu – myšleno měsíce a roky.. To tělo ti tím (nebo aspoň mně, ale pochopila jsem to až zpětně) dává najevo, že už toho má dost…Do toho ta touha toho dosáhnout – přes všechno, a ono se to zrovna nedaří a nedaří.. Nevím, jestli to tak mají borci taky, ale já ano.. A zpravidla čím víc je v sázce, tím horší ty stavy jsou… Musíš zvolnit 🙂 a úpřimně „vysrat“ se na to.. prostě si užij trénink jakoby o nic nešlo. Říkej si, že nejsi v přípravě na soutěž, že si jen tak hážeš činkou..
    Mně pomohlo změnit přístup k tréninkům.. nevidět v tom jeidnej smysl života, ale prostě jen tak pro radost… a nedělám si srandu, když říkám, že se zvolněním režimu se mi za 1) líp trénuje . psychicky a fyzicky a 2) mám pocit, že mi to jde čímdál líp, když trénuju 2x, max 3x (a to už vyjimečně) týdně, než 2x denně.. A to technicky, vytrvalostně…
    Zkus to 🙂 … Zvolni tempo, řekni si, že na to se*eš a prostě si trénuj… Všechno je v hlavě 😉 :-*

    • Ale já právě trénuju jen čtyřikrát týdně, což si říkám, že je dost málo na to, abych takové stavy zažívala 😀 ale je to tak, musím se naučit to nehrotit, přestat na to tak ustavičně myslet a užívat si to… A taky relaxovat 😀

      • Nojooo zlato, nám přijde 4x týdně jako pohodička, ale vem to z fyziologickýho hlediska… Opravdu je 4x týdně zvedat váhy (který jak tě znám nezvedne 90% týpků 😀 ) v pohodě? 🙂 Ve srovnání s čím? S profíkama na steroidech, kterým už rostou vousy a že to je baba poznáš jen podle jména v občance? Nebo těch, který mají sport jako profi vydělečnou činnost? Potom ano, asi je to málo nebo běžné… Ale pro lidi, kteří žijou život i mimo tělocvičnu (což myslíš, že ty rozhodně ano) a čelí denně dalším záležitostem – ať už osobního, studijního nebo profesního života, je 4x týdně trénink dost… 🙂 Žij zlato! Užívej! Vše co děláš, dělej pro radost sobě! Takže až budeš na trenále brečet, je to signál, že se na to máš vysrat, jít si koupit koblihu, pustit si Sex ve městě a chovat se chvíli jako žena 😉 … A ano, pořád jsem feministka jako prase, jen jsem přišla na to, že přírodu neoblafnu a na úspěch v čemkoliv nám ženám byla dána vrozená vychcanost a inteligence a ne čínky 🙂 :-*** Chybíš miiiiiii! 🙂
        PS: za překlepy, čárky apod. se omluvuju, ale musím psát rychle 😀 … Vím, že na to máš alergii (já taky, ale víš jak to je – čas jsou peníze 😀 )

        • Máš pravdu, bejby, přecejen jsi v tomhle zkušenější 😀 :* a dostala jsem z toho chuť na koblihu 😀 ňuňu, já ti to prominu 😀

  5. Ahoj! Zkušenosti přímo s pláčem na tréninku nemám, ale jinak jo 😀 … Já začala brečet někdy v březnu a když to do června nepřestávalo, kamarádka s přítelem mě „donutili“ jít k psycholožce, stačily dvě sezení a od tý doby jsem zase šťastná jako blecha! 😀 Ne, to přeháním, mám svý chvilky dodnes, ale už to není v takových hrozných, dlouhých a úzkostných stavech jako tehdy… A to mi vlastně nic nebylo, nic zásadního jsem v životě nezměnila, a přesto je mi teď tisíckrát líp! 🙂 😉

    • Ahoj 🙂 no, já úzkostmi jako takovými netrpím, to ne, spíše mě jen přepadají pocity zoufalosti a neschopnosti na tréninku 😀 Leda nějaký sportovní psycholog by možná pomohl, ale ještě na tom chci zapracovat sama :).

  6. Myslím, že tohle je zajímavé téma. Já jsem vždycky hodně trpěla v rámci intenzifikace tréninku. Jak při přípravě na trojboj, kdy se mi na tréninky nechtělo a mezi pokusy na deadlift jsem poplakavala a teď jsem to hodně zažívala v L.A, kdy ta činka byla občas tak těžká, že se mi vyčerpáním chtělo brečet už jen když jsem ji viděla (a pak jsem taky vyčerpáním brečela). Myslím, že to má co dělat s únavou CNS a tím, že tělo musí vše soustředit na zpracování stresu fyzického a nezbývá už nic na zpracování toho stresu psychického. Studie jsem taky zkoušela hledat, ale kde nic tu nic.
    Ale jednoduše silový trénink je pro tělo stresor a promítá se to zjevně i do psychiky.

    • Jeeej, já tvůj komentář zaregistrovala až teď a přitom je tak podnětný! Myslím, že máš pravdu, tělo si potřebuje ulevit a tak nám něžnějším bytostem nezbývá nic jiného než brečet :D. Ale třeba to někdy přejde. Snad 😀

  7. Ahoj, taky se musím přidat se zkušenostma „netréninkovýma“, ale z práce. Jsem v kurzu na jednu specifickou práci, a poslední tak cca tři měsíce si přijdu jako neschopná blbka, s pocitama že „takhle se na to můžu vysrat, na tohle tu není určitě nikdo zvědavet“. Myslím, že by pomohlo slevit z nároků, říct si „noaco no, není den, whatever, zejtra bude“, nechtít vše perfektní a stoprocentní 24/7.. Dřív jsem to mívala pouze při báječným PMS, teď je to bohužel čim dál častějš, a stačí že někdo řekne „no jako dobrý, ale tohle si mohla udělat o něco líp“, a já mám pocit že se mi hroutí svět a jsem tam k ničemu, jen proto že jako „já přeci musím být perfect“. Podle mýho názoru prostě tělo touhle cestou pouští ven stres, který se hromadí pod hrozbou nějakého našeho vrcholu – závodů, zkoušek.. a je uplně jedno, jestli je to zátěž psychická nebo fyzická, pak si člověk pod návalama pláčů přestává věřit, řiká si že na to nemá, a v dlouhodobým dosahu je výkonnost jak na houpačce. Jednoduše řečeno je třeba si v hlavě najít nějakej mechanismus, kdy tělo v případě přepětí místo pláče a pocitů spustí mód „je mi všechno jedno a je mi hej“. Akorát jsem za rok ještě nepřišla na to, jak tu hlavu oblafnout.

    • Markét máš pravdu, taky si myslím, že to je na podnět nejen fyzického, ale i psychického stresu :). Když jsem měla být „povýšena“ v práci, respektive se rozšířil okruh mojí práce, tak jsem z toho taky byla nervní, že když to nebude perfektní, tak to půjde všechno do háje. Ale my na ten úhybný manévr přijdeme! 😀

Leave a Comment

Napsat komentář