Only an administrator can add new users.

Trochu toho štěstíčka

Trochu toho štěstíčka

Hořká pravda Z deníčku Adélky 2 komentáře by

„Dali jsme do toho srdíčko a šli tomu štěstíčku naproti, ale nevyšlo to“, je asi nejoblíbenější výmluva českých hokejistů od zlatého Nagana, kdy to jde s českou repre od desíti k pěti #hokejováexpertkajakopolovinanároda. Když ho ale nedokáže vystopovat 20 frajerů se suspenzorama, tak jak se to podaří nám, něžným květinkám?

Možná si teď říkáte, že jsme přece blogísek o zdravém životním stylu, brutalhard tréninzích, hejtování a spoustě jídla. A návštěvách tety Vilmy. Jenže duševní rovnováha je základ. A taky tady potřebujeme nějaká intelektuálnější témata, abychom měli čtení i pro lidi s titulem. Nebo se dvěma. Takže dnes na téma štěstí. V hlavní roli samozřejmě vysloužila životní koučka Adélis #zatrojecnahodinu.

K námětu tohohle veledíla mě přivedla nedávna debata o tom, jestli jsem vůbec v životě šťastná. A zcela nezodpovědně (včetně rekapitulací neúspěšných partnerských vztahů, neúspěšného studia vysoké nebo marné snahy posunout se ve sportu z levelu kopyto na level jsem fenomén) ano, jsem. Což není tak úplně samozřejmé si přiznat. Mám spíše pocit, že poslední dobou je IN nadávat na život, na karmu, na geny, na globální oteplování a tak. Lidé se neumí radovat nezištně, bez důvodů v podobě mimořádných událostí. Místo toho se honí za něčím, co bude ještě větší, lepší, megalomanštější a bude to mít více lajků.

Jistěže každý den to není jen o žirafách, z kterých si podojíš Skittles. Ale moje velice moudré já má heslo, které si asi nechám natisknout na trička a budu prodávat s 800% přirážkou, protože má hloubku! „Někdy se musíš cítit jako totální tragéd, aby sis pak užil, kdy jsi fenomén.“ Obměny jsou různé, i docela sprosté, ale teď si hraju na distingovanou dámičku, takže jsem to napsala tak, jak se sluší a patří. Setkávám se s tím, že lidé po prvním neúspěchu, menším selhání, nebo špatné náladě (samozřejmě PMS je svaté, na to se nevztahuje nic ze zde napsaného) věcí vzdávají, mění svoje přízviska na  fejsíčku (jako třeba IFBB ne, nedám si pokoj), páč to nemá smysl.

A pak celý život přelétávají od jedné činnosti ke druhé, od jednoho životného cíle k jinému a vlastně nikdy nepoznají životní uspokojení. Neříkám, že jsem v životě něco dokázala (kromě toho, že jsem se s čtyřkama z matiky dostala dvakrát do krajského kola logické olympiády, a taky mého mistrovského titulu na MČR v mrtvém tahu, kde jsem byla v kategorii jediná), nicméně ani to mi nebrání nacházet uspokojení v docela obyčejných věcech. Třeba když mi borci na tréninku řeknou, že už to nevypadá tak hrozně. Nebo ve vašich komentářích pod články, to si pak přidám jak mistr světa amoleta. Větrník nebo cappuccino jsou taky velmi častým zdrojem potěšením. Anebo jsem prostě šťastná jen tak, bez příčiny (to jsem někdy i totálně vytočená, ale můžu se vymlouvat na nestálou hladinu hormonů).

Někdo totiž potřebuje k životnímu štěstí kariéru, peníze, mistrovské tituly, stát influencerem všech firem na českém Instagramu, případně nasbírat 500 lajků pod fotkou s pasoucíma se kozama. Neodsuzuju to, jen to nechápu.

A pak mám ještě jednu takovou delikátní poznámku. Šťastný člověk si totiž prý hledí jen vlastního štěstí, nemá potřebu pomlouvat ostatní nebo hejtovat. No, to sice ano, ale neznám snad nikoho, kdo by nekomentoval, nebo neměl rád drby. Všichni, kdo tohle dělají, jsou zlí zlí, fuj. Já si klidně přiznám, že pronesu poznámku na něčí účet, na něčí fotku, moudro, které vyblil na sociálních sítích. Pro člověka je dost přirozené hodnotit ostatní. Nejsou to věci, co by dotyčnému nijak ublížily, jelikož se je nejspíše nikdy nedozví. Jen si je potřebujete chcete s někým jiným říct, sdílet názory s lidmi ze stejné „sociální bubliny“ (to chytré spojení není z mojí hlavy, ale to jste nejspíše poznali). Většinou to vypadá asi následovně: „Tyvole, viděla jsi tu fotku?“ „Ježiši jo, a k tomu ten popisek!“ No to si děláš prdel.“  

A ani si kvůli tomu nepřipadám jako mrcha. Nebo dokonce povrchní mrcha #shořímvpekle. Nevím, jestli tenhle článek někomu pomůže, poradí, ale třeba jo. A začne si uvědomovat, že se svým životem může být spoko :). A jaké jsou vaše názory na štěstí? Naplňuje vás to, co děláte, štěstím? Máte nějaký životní cíl, kterého chcete dosáhnout? Těším se na komentáře, pusinky!

P.S. Kdo čekal ultimátní návod na štěstí, má smůlu. Ledaže by si koupil permanetku na moje chytré řeči.

P.S.2. Doufám, že si nás neodeberete ze sledování, když jsem přiznala, že s Blánž komentujeme ostatní. Ale aspoň to přiznáme. A upřímnost se cení.

P.S.3. Sakra, teď jsem to přiznala i na Blánž… Promiň, bejby 😀

P.S.4. Doufám, že jednou to dotáhnu tak daleko, jako kouč Marie Michalíčková, protože ty její obrázky, to je skvost!

P.S.5. A HLAVNĚ! SE NEBERTE VÁŽNĚ A ZKUSTE SI ZE SEBE DĚLAT SRANDU, JE TO TO NEJLEPŠÍ, CO MŮŽETE UDĚLAT.

 

About author

Related articles

2 komentáře

  1. A tak je to dobrý! Já jsem taky spoko, i když mám na břiše o jednu a půl pneumatiky víc, než bych mít měla, i když mě v práci občas štvou, i když mi ta stojka na hlavě prostě nechce jít a ikdyž všichni inteligentní samečci mají samičku. Užívám si malé okamžiky štěstí, kdy dělám to co mě baví. A tak. Jednorožci a duha přijdou (nebo si koupím jednorožčí sprcháč). Jo a oduševnělý citáty Jana Plavce jsou nejvíc, doporučuji pod kozí fotku s kachním výrazem.

Leave a Comment