Only an administrator can add new users.

A kolik máš teda maximálku na bench?

A kolik máš teda maximálku na bench?

Trénink Z deníčku Adélky 5 komentářů by

 

A: „Čauky mňauky“

B: (v duchu: jí už z těch steroidů jebká) „Čuuus, jak se máš? Ještě pořád cvičíš?“

A: „Jojo, vzpírám. Bolí to“

B: „Aha… A kolik máš teda maximálku na bench?“

A: giphy

Takže asi tak. Nicméně stále vzpírám. Nevěřili jste tomu? Já taky ne. Po eskapádě se žebrem (což asi vůbec nebylo žebro, ale všichni už to pod tímhle krycím jménem znají a pokud někoho potkám po dlouhé době, jako první přichází otázka nikoliv na to, jak mi visí, ale familiérní „co žebro“, což je ve skutečnosti velmi milé a pozorné, protože druhým člověkem, o jehož žebra se zajímá tolik lidí, je Cher, která si nechala spodní pár odoperovat, aby měla užší pas #dobrýnápad). Když jsem vracela na prkna, jež znamenají krev, pot, v mém případě i slzy, když si to naférovku napálím do pipinky, a mozole, tak jsem byla trošku vystrašená, jestli se zase neodrovnám. Oukej, nebyla jsem trošku vystrašená, ale trochu víc, a pořád si v duchu opakovala „žebro, zůstaň na svém místě, nebo půjdeš ven“ (ten užší pas by byl samozřejmě jen benefit). Uplynul měsíc, dva, tři, a drží nejen účes, ale i žebro.

No, nicméně návrat ke vzpírání, se kterým jsem musela skončit dříve, než jsem vůbec začala vypadat ladně a nařachaně jako Číňanky, byl a je dost bolestivý. Někdy si říkám, že jsem měla chodit radši pumpičkovat do BBC a balit tam frajery u cvičení bicáku v dřepovacím stojanu. Pak si ale vždycky vzpomenu na zjihlý pohled Hansleyho, jak mě švihne dřevěným klackem přes záda, abych si už konečně po stopadesáté zapamatovala, že se mám nejdříve srovnat a potom až zvedat prdel (oukej, možná trošku dramatizuju, ale pro potřeby článku mi to snad Hansley odpustí). A už jen proto nechci přestat. Při vracení se do tréninku je nejhorší, když víte, jak se všechny ty pohybové vzorce se budete muset učit odznovu, a to nepůjde jinak než 32551657 opakováními toho stejného pohybu a cviku. A že to bude bolet. Hodně. U trojboje jsem byla zvyklá na poměrně dlouhé pauzy, rychlou regeneraci a v podstatě jsem nepřekročila svou komfortní zónu. Jasně, bolely mě nohy z dřepů, záda z deadliftů a kozičky z benche, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. U vzpírání jsem ze začátku měla koláče všude (dobře, ty mám pořád) , každou sérii se mi pod činku strašně nechtělo (to se taky nezměnilo), protože jsem věděla, že se musím soustředit na provedení, každou fázi (no, ehm, to jsem si říkala v duchu, pánové mi říkali, že jedu spíše hrc prc) a čekají mě ještě tři další cviky. Jenže jsem to nechtěla vzdát. Musela jsem skákat, běhat, dělat angličáky (!!!), abych získala dynamiku (a z levelu důchodce, co jde pro rohlíky za 2,50, se stal důchodce, co zvětřil rohlíky za 0,90).

downloads

Po cca třech měsících, během kterých si můj sparing myslel, že odpadnu a on zůstane jako poslední mohykán, pořád trénuju. A pořád to bolí. Nejhorší byl tento týden. V pondělí jsem si zkusila z vlastní iniciativy zvýšit váhu v sérii na 50 kilo na nadhoz, a v podstatě od té doby jedu na rezervu. Muka, která bych přirovnala ke  sledování videí Tomáše Lukáše. A tak si tady sedím a brečím na blogísku. Ale jsem přece princezna, a ty můžou. Na vzpírání je krásné to, že když už se jednou naučíte překonat sami sebe a tu hranici „jo, to ještě zvládnu“ a „ne, už se mi nechce, jdu domů štrikovat“, tak nechcete přestat (silná slova, od někoho, kdo pořádně ještě ani nezačal, ale na internetu se může). Motivuje to mě samotnou, protože jsem se nikdy překonávat neuměla a byla jsem spíše taková ta panička s čerstvě vytrhaným obočím, kolem jejichž nohou by se motalo pět jorkšírů, kdyby měla ráda zvířata, a ne hovado, co si v duchu řekne „ je to jen v hlavě, v Rusku se s tímhle rozcvičuje každá 8letá Nataša, takže to dáš, himlhergot“ (sprostá slova byste ode mě samozřejmě neslyšeli). No a taky mě motivuje moje okolí, které si myslí, že přesně taková panička jsem, odpadnu a radši budu kreslit dementní koláže v Malování. Samozřejmě není všem dnům konec a klidně si v pondělí můžu na tréninku zlomit nehet a moje „kariéra instagramové a fejsíčkové vzpěračky“ skončí.

Ví někdo, jak to video zarovat doprostřed? Mega mě to točí takhle u kraje…

Teď přichází dramatická chvíle, kterou všichni očekávají, a to odtajnění toho, jak vlastně trénuju, když si evrydej sahám na dno. No, nepřichází, vzhledem k tomu, že si tréninky nedělám sama (díkybohu, tyvole) a není to moje know-how (které mám maximálně pro dělání proteinových vaflí), nemůžu se o něj dělit. V tom, jak nám Hansley skládá tréninky, jsou roky jeho zkušeností a práce. Sice je poměrně dost přísný a pes na techniku (protože když to děláš nakokot, tak ti neřekne „jo, super, zlepšuješ se,“ nepopláca ti po rameni a nedá lajk na fejsíčku jako většina pseudotrenérů, ale řekne ti naféra „znovu a líp“), ale je nejlepší. Trénuju 4krát týdně, většina tréninků se pohybuje okolo 2-3 hodin (takže podle internetových odborníků na silový trénink úplně nanic, už jsem přišli o všechny gainz a jsme v podstatě mrtví), zahřátí, protažení, doplňkové cviky included.  Téměř z každého tréninku odcházím s bolestí, někdy to do druhého dne přejde, někdy se to uleží a špatenka. A taky se pokaždé těším na pátek, ne proto, že by byla partyparty, ale kvůli víkendu, kdy mám volno a dva dny železo neuvidím.

Momentálně se připravuju na pohár v Plzni, který se koná 26.11. a budou to moje první závody. Nervozitka ještě není (naštěstí, pokud by byla více než měsíc před závody, tak bych byla, no, trošku retardovaná), ale celkem se těším, pakliže se toho dožiju. Váha se mi drží na nějakých 72-73 kilech, takže ideálka jateční #nařízkydobrý. Díky velkému výdeji můžu i hodně papat (i čokoládičky, a donuty a croissanty a zmrzlinku).

desktop19

Jedna aktuální, nenamalovaná.

P.S. Bench jezdím okolo 40-50 kg, nejsilnější benčař na světě, vy dacani, ze mě nebude.

P.S.2 Aby bylo jasno, v článku nebrečím, jen ulevuju svému srdíčku, ehm. 

P.S.3 A zítra je zase trénink 🙁

About author

Related articles

5 komentářů

  1. skvělý článek!! Jen jsem trochu posmutněla u slova malování, u tvého samostatného blogísku byl znát talent na malování a kreativitu (to pozadí si živě pamatuju, není to tak dávno) u tohohle už je to moc grafické a nemá to takovou duši, ale články zůstávají stále na špici co se obsahu a humoru týče :))

  2. Video parádnický, sloh už méně (jako gentleman o těch hoňkacích fotkách na závěr pomlčím). Tyhle jakože vtipy v každý větě se hrozně špatně čtou. Můžete vydat román v tandemu s Kubou (co momentálně zvedá hliník, protože železo je moc těžké) a Blankou. Zaručuji, že se to bude číst hůře, než Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Tak jako tak, na holku dobrý. #faktžejo

Leave a Comment