Only an administrator can add new users.

Záchvatovité přejídání – na dno a zpět

Záchvatovité přejídání – na dno a zpět

Hořká pravda Strava 0 comments by

Pěkný večer!

Článek byl sice naplánovaný k zveřejnění již v pondělí, ale znáte mě a nikoho už myslím nepřekvapí, že Blanice přichází pozdě ale přece.

Na tohle téma mi týden co týden přijde hojné množství mailů s prosbou, jestli bych o tom opět nemohla něco napsat, natočit apodobně.

A já vždycky samozřejmě kývnu, jenže co vlastně máte psát, když se vám v danou chvíli nic takového neděje, postupy k uzdravení si pamatujete jen matně a jste si stoprocentně jisti, že článek jako takový by byla větší kejda než převodněná a to je jako co za slovo, prosimtě?! ovesná kaše.

Jenže během posledních pár týdnů se spousty věcí obrátilo vzhůru nohama a jednou z nich byl i právě postoj k záchvatovitému přejídání. Z pozice léčitel dr.Blanice na místo léčeného…

…Na „posoutěžní“ krizi jsem četla a viděla více článků či videí, než by člověk na všech prstech spočítal.

Jenže samozřejmě si říkáte, jak ale vy jste ta silná osobnost společnosti elita, vole a nějaká taková prkotina, když už dřete jako dobytek hezkých pár týdnů, vás nemůže ohrozit.

No…

Pro ty, kteří ale nejsou zasvěcení, vám tuhle krizi trochu přiblížím. A myslím, že zrovna v tomhle podzimním období, kdy se to soutěžícími jen hemží, to není vůbec na škodu.

Máte určitý cíl. V bikinách je to vystoupit na podium v co nejlepší možné formě, u mě to bylo dostat se do váhovky na silový trojboj.

Dřete jako dobytci. Deficit jako blázen. Děláte i to posraný kardio, který k smrti nenávidíte, zkousnete i to, že se vaše sacharidy zredukují na polovinu, protože prostě máte před sebou jasný cíl, kde musíte vypadat co nejlíp, nebo navážit tolik, kolik je potřeba.

A přes to prostě nejede vlak. Zaplatili jste startovné, nakoupili jste si hadříky, napsali o tom na blogísku, ví o tom celá vaše rodina, kamarádi.

Hlad vlastně ani nemáte, a nebo pokud ano, vaše hlava, smýšlející na tu vysněnou trofej nebo záři reflektorů, vám nedovolí nic pokazit.

..A pak přijde ten osudný den (no a nebo pro větší smolaře jako jsem já, vůbec nepřijde z různých důvodů). A teď vůbec neřeším, jestli se umístíte první, druzí, prostřední nebo poslední.

Spíš to, co se děje potom. Zajdete si na nějaký pěkný cheat, za odměnu, na dobrou večeři.

Naperete si pupík, všechno je krásný, spadl vám kámen ze srdce, že už to máte za sebou, jste plní dojmů a zážitků (případně i konečně dobrého pořádného žrádla!)

Bohužel poté ale často nastává ten kolotoč. Najednou jste bez cíle, mozek už pomyslně hlad neudrží, a vy jíte víc. Tady si dopřejete zmrzlinu, pizzu, kebab, hamburger.. ,,Teď už přece nesoutěžíš, tak zase můžeš jíst normálně, ne?“ slyšíte z každé strany domácnosti či okolí přátel (..a co je kurva normálně mi řekněte.. ale to je téma na další článek). Přiberete nějaký ten tuk, ztratíte svůj „pódiový vzhled“, jste z toho naštvaní, otrávení, nechcete se na sebe podívat a jak to řešíte? Chvíli hladovkou, a pak zase dalším jídlem, protože to prostě nevydržíte.

..A to samé platí u záchvatovitého přejídání i pokud zrovna nelezete z pódia a prostě jen se snažíte něco zhubnout.

Někam se posunete, máte ze sebe radost, ale poté jedno kousnutí něčeho „zakázaného“ váš pocit úplně převrátí a najednou už, plni výčitek do sebe rvete horem dolem jídla a kombinace jídel, kterých byste se normálně ani nedotkli.

A poté jste ze sebe opět naštvaní, snažíte se držet nějakou „hladovku“, trochu se vytrestat a kolotoč nastane opět zas a znova. Přejídání>Hladovka>Smutek>Přejídání>Hladovka.. A takhle to jde dokola.

Jak to tedy souvisí semnou? Psala jsem již v předchozích článcích z přípravy, kolik jsem jedla a kolik pohybu jsem měla. 10-14 tréninků týdně (moje tréninky, občas kardio, petstotisíc lekcí a osobek), na konci v nejnižších dnech 150S. Hlad? Jak jsem psala výše, můj cíl ho úplně zastínil. Vážně jsem ho skoro nepociťovala. Jenže.. když jsem se rozhodla/dozvěděla, že žádná soutěž nebude, rozhodla jsem si párkrát dopřát. A to samozřejmě ovlivnilo to, že přesně ty místa, která mi trvala nejdýl se jich zbavit (madýlka a hruškabutt) se zase objevila.

Čili nasrání vedlo k dalšímu „dopřávání“. A tak pořád dokola.

Není to tedy to typické přejídání, co bylo kdysi ( za jednu hodinu petstotisíc kalorií lusknutím prstu, následující den hladovka, brečení nad zrcadlem, hodiny extra kardia a podobné kokotinky), ale pořád je to něco, co nebylo potřeba, další den pár výčitek padlo a celkově se tohle dalo všechno eliminovat.

Ale všechno zlé je k něčemu dobré (i když jestli mi ty moje stuckforever madla lásky k něčemu někdy budou, tak to fakt nevim) a teď alespoň můžu sepsat body, které mi pomohly se vymanit z tohoto kolotoče co nejrychleji.

Jen proto, že jsi se přejedl-a

to neznamená, že jsi špatný člověk

to neznamená, že jsi tlustá/ý

to neznamená, že jsi odporný/á

to neznamená, že by jsi to měl/a vzdát

to znamená, že jsi člověk, dělající chyby a poučující se z nich.

Nenech, aby tě negativní myšlenky ovládly.

Den poté:

Poslouchej tělo

Tělo. Ne hlavu. Hlava ti bude říkat něco ve smyslu „hladov, dokud na sobě kost neuvidíš“.

Po přejedení jsem totiž ráno nechtěla jídlo ani vidět. A N I  V I D Ě T. A to ne v rámci již zmíněných hladovek, ale prostě pro to, že žaludek stále vstřebával a tlačit do sebe něco, co vlastně ani nechceš jen pro to, že sis někde přečetla že ráno se musí snídat za každých okolností, i kdyby trakaře padaly, je přece blbost.

Takže někdy mé první jídlo bylo v 8, 10, někdy třeba až v půl třetí odpoledne. Protože teprve tehdy jsem měla hlad.

Žádné makra jsem ten nepočítala, první jídlo bylo to, na co jsem měla chuť. Jednou to byla ovesná kaše, podruhé lívance, naposled kuřecí játra s vajíčkama a srirachou (??proč?? aka těhotenské chutě Panny Marie).

HLAVNĚ PROSÍM si nezačínejte vymýšlet nějaké detoxy, vynechání určité části potravin, omezení sacharidů a ZBYTEČNĚ SI NIC NEVYČÍTEJTE. Jasně, míra nasrání na sebe sama bude asi nutná, ale i kdybyste si nadávali do největších idiotů, od minulosti vám to stejně nepomůže. Tak proč otvírat dlaždičův slovník? Ten přenechte mně, tady je využívaný hojně.

Pij vodu

S prvním jídlem jsem začala pít větší množství vody. Jako cvičení, které zmíním níže i voda mi pomohla ze sebe dostat přebytečnou sůl, a trochu se „pročistit“.

Cvičení

Všechno zlé je pro něco dobré podruhé, den poté byl vždy ten jeden z nejlepších workoutů, co jsem za poslední dekádu mohla mít. Nabitá cukrama lítaly mrtvolky jak na běžícím páse, poprvé jsem vytáhla dvojnásobek své váhy bez zbytečného otálení (a bez pásku!).

Čili z mé strany žádný náběh na bláznivé kardio (maximálně tak normální procházka), ale nejtěžší trénink z celého programu, testování maximálek, ideálně v dlouhém rukávu nebo v mikině, ať trochu vypotím tu přebytečnou vodu a sůl, co se do mě za ten můj předešlý nenažraný výkvět vešly.

Sejde z očí, sejde z mysli

Jestli bydlíte sami, jako já (respektive se spolubydlícími, kde je ale pořád každý za sebe), zbavte se všeho, o čem víte, že by váš záchvat mohlo příště spustit. Za mě to bylo arašídové máslo z lidlu (stalo se to poprvé, mozek si to zautomatizoval jako spouštěč a ostatní tři sklenice na tom nebyly o nic jinak), honey loops, jeden druh proteinových tyčinek a samozřejmě čokoláda.

Čili něco šlo jako dar k darům, a něco šlo na charitu (rozuměj věčně hladovým kamarádům)

Pokud ale bydlíte s rodiči, nastává ten neskutečně těžký bod, vyjít s kůží na trh.. Říct mamce, že potřebujete pomoct, svěřit se sourozenci, drahé polovičce.. Samozřejmě nikdo po vás nechce z toho dělat oznámení na A4 s hromadným meetingem, ale najít si byť jen jednoho člověka, který se všech spouštěčů zbaví nebo je alespoň odklidí na místa, kam očima nedosáhnete.

Prvních pár dní následujících:

Aneb nejtěžší dny z celého „boje“ proti záchvatu.

Výčitky tak nějak přecházejí, váha opět klesá a najednou přijde to, čeho se nejvíce obáváte – opět ty chutě, kdy nemůžete přestat myslet na dané jídlo s tím, že pokud si to dáte, opět to celé zkazíte a začne to celé opět znovu.

„Ten“ den jsem poznala už ráno. Vzbudíte se a máte chuť sežrat mámu, tátu, stáj i s dobytkem, židle, stůl a vlastně všechno, na co se podíváte.

Konec šmitec, tady nastal ten zlomový bod jestli se znovu namočím, nebo jestli to tentokrát zvládnu.

Po pár neúspěšných pokusech jsem konečně přišla na jeden způsob, který mi zachránil možné namnožení mých tukových buněk do nepěkných výšin.

Nejdřív jsem si celý den opakovala, že je to prostě začínající návyk v hlavě. Žádná deprivace těla, nedostatek vitaminů, depresivní vzpomínky z dětství, nervozita ze školy. PROSTĚ NÁVYK V HLAVĚ, jelikož se přejídání opakuje v pravidelných intervalech.

Dalším bodem byl denní příjem. Já jako IIFYMák, hned od rána jsem počítala s tím, že příjem budu mít o něco vyšší než obvykle. O něco. Pár stovek, řekněme třeba cca 500kcal. Což je oproti několika tisícům v záchvatu jak mávnutím rukou. Neřešila jsem, jestli to bude převážně ze sacharidů, tuků, ani přesné číslo. Nevyčítala jsem si, že má makra nebudou tip ťop. Tohle je daleko závažnější problém, než jestli splním svůj „week goal“.

A prakticky jedno jediné jídlo mi zachránilo pozbytek dne. Největší bro-food, nechybějící v žádném fitness jídelníčku.

Mega dávka ovesné kaše (min 100g), s mlékem, vodou, ovocem, pořádnou lžící ořechového másla a případně nakrájenou rozpečenou questbarkou, nebo jinou proteinovou tyčinkou. Jídlo, které díky tomu jaké je ve vás nezanechá výčitky, a zároveň zasytí natolik (zvlášť, když to vaříte v kotlíku a jste si schopni připravit zhruba kilovou kaši), abyste na další jídlo hezkou chvíli nepomysleli.

 

Přes den

Kvůli přejídání se váš žaludek roztáhne do poměrně velkých rozměrů.. čili mi pomáhalo si nakoupit dost zeleniny a v případě nouze jsem si prostě nakrájela hromady okurky, ředkviček, rajčat.. Dokud jsem se necítila syta a potřeba do sebe futrovat nějaké jídlo nebyla zahnána.

To zmákneš

Aka vzpomínání na mé oblíbené fitnessky s podobným problémem, které měly tu sílu to překonat – v neposlední řadě i třeba Shiva Sheevz, která v důsledku předsoutěžního vyčerpání spadla do přejídání též.

Tudíž i vy si najděte někoho, kdo vás inspiruje ano, mě. s tím, že když zvládl ZP on, není jediný důvod, proč byste to vy neměli zvládnout též.

Postupem času

Se z 500kcal stalo za další dva dny 300, 200.. Až jsem se dostala na ta samá čísla, odkud jsem vycházela předtím. A má reverzní dieta, o které budu psát příště (slibuju!) mohla dál vesele pokračovat.

Čili to je způsob, jakým jsem se z toho dostala já.

Neříkám, že je to způsob jediný, nejlepší, třeba s tím někdo nebude souhlasit (nacpávat se zeleninou do haleluja asi nebude to pravé ořechové), ale je to právě ten způsob, který pomohl mně. A jestli pomůže byť jen jednomu z vás, jedné čtenářce či čtenáři, beru to jako úspěch.

Takže všem krasavcům a krasotinkám držím palce!

Já jdu zpátky k diagramům. Molekulové orbitaly se už třesou!

Pacík a pusinku,

B.

About author

Related articles

0 Comments

No Comments Yet!

You can be first to comment this post!